Žluté světlo proniká tmou oceánu jen v představách. Ve skutečnosti na dně hlubokého Pacifiku panuje klid, který ruší pouze vzdálený pohyb robotické kamery. Obraz jakoby vyschlého jezerního dna s dokonalými prasklinami na kamenném povrchu vypadá nepatřičně i v kontextu nejodlehlejšího mořského chráněného území planety. Co zde v tichu a temnotě rozprostřelo povrch připomínající cestu do neznáma?
Stopy dávných ohňů pod hladinou
Jednoho dne v roce 2022 posádka výzkumné lodi sleduje obrazovku. Na záběrech z podmořského robota se vynořuje vzorec kamenných dlaždic, které svými pravými úhly připomínají podivnou cestu. Všude kolem se rozprostírá krajina Papahānaumokuākea Marine National Monument – ráj, kde však nevládnou palmy a písek, ale tmavé čedičové bloky a mimořádně rozmanitý život.
Struktura na vrcholu Nootka, více než tři kilometry pod hladinou, vypadá, jako by někdo kdysi položil základy dávné civilizace. Ve skutečnosti jde ale o čedičové kameny rozpraskané do pravidelných tvarů. Praskliny ostře svírají pravé úhly, což působí téměř nadpozemsky, ačkoli za jejich vznikem není žádný plán, jen síly v nitru Země.
Nakresleno žárem a chladem
Dlážděný povrch vznikl opakovaným zahříváním a ochlazováním čediče při sopečné činnosti. Proud lávy se v minulosti zastavil a vystydl. Napětí v kamenné krustě způsobilo geometrické praskliny, které dosud zůstávají svědky bouřlivé historie zemské kůry. Mohutná masa vody nad nimi nijak neumenšila efekt, který se dnes jeví tak podivně lidský.
Překvapuje i zdánlivá suchost – prostor vypadá, jako by ho dávno opustila voda, přesto zde nikdy žádné jezero nebylo. To jen vizuální hra prasklého kamene uvádí v omyl ty, kdo pozorují hloubku skrze objektiv podvodních kamer.
Laboratoř ukrytá v hlubinách
Oblast, kde byl útvar objeven, se řadí mezi nejméně probádané části světových moří. Lidský zásah je tu minimální, místní biotopy žijí vlastním tempem. Právě díky tomu zůstává Papahānaumokuākea jedinečným oknem do minulosti Země. Její povrch je dosud z většiny nezmapovaný, otazníky zde převládají nad odpověďmi. Cesta, která tu zdánlivě nikam nevede, má pro vědu nečekanou hodnotu.
Analýza hornin a sedimentů skladovaných na dně může přinést nové poznatky nejen o sopečné činnosti, ale i o klimatických podmínkách dávné minulosti. Geologové hledají v prasklinách stopy cyklů, které formovaly planetu dlouho před vznikem prvních lidí.
K technologiím blíž než k mýtům
Objev by nebyl možný bez moderní techniky. Práci zde odvádějí dálkově ovládané podmořské roboty vybavené HD kamerami, jejichž obrazy si může prohlédnout kdokoliv s připojením k internetu. Právě tato dostupnost, spojení s možností vědeckého studia bez fyzické přítomnosti, mění objevování oceánů do nových podob. Fantazie o Atlantidě zůstává na pozadí, hlavní roli hrají přesný obraz a interpretace dat.
Výzkumná loď, kterou záběry pořídila, otevřela i další otázky: kde všude podobné útvary ještě leží stranou zájmu, co lze vyčíst z jejich morfologie a chemického složení? Odpovědi čekají, až budou vyneseny ze tmy.
Síla neznámého pod povrchem
Podmořská krajina, kterou v tuto chvíli viděli jen vybraní badatelé, nabízí drobný detail proti mohutnosti oceánu. Přesto připomíná, že hlubiny schovávají víc než jen biologickou rozmanitost – jsou jakousi přírodní laboratoří, kde čas běží jinými pravidly. Každý nově objevený vzorec je šancí sblížit se s dějinami planety i pochopit, jak chránit to, co je na jejím povrchu stále křehké.
Pod hladinou Pacifiku zůstává většina otázek skrytá v tichu. I jediná „cihlová cesta“ tak může znamenat začátek dlouhé vědecké pouti a připomenout, že skutečných záhad na Zemi ještě neubylo.
